Dary přírody - Azeret Herbs

Začalo to jednou větou.
Jedním nepovedeným dnem.
Jednou chybou, kterou si její hlava okamžitě přeložila jako důkaz, že je celá špatně.

Seděla doma, koukala do mobilu a v hlavě jí jelo:
„Zase jsi to pokazila.“
„Nejsi dost dobrá.“
„Nikdo tě nechápe.“
„Stejně to dopadne špatně.“

A čím víc tomu věřila, tím víc se začala stahovat.

Neodepisovala.
Odkládala věci.
Izolovala se.
Scrollovala, aby nemusela cítit.
Nespala.

A pak se ráno probudila ještě víc unavená, zahlcená a přesvědčená, že její hlava měla pravdu.

Přesně takhle funguje negativní spirála.

Nejdřív přijde spouštěč.
Chyba. Odmítnutí. Hádka. Únava. Trapný moment. Pocit samoty.

A samo o sobě to ještě nemusí být konec světa.
Problém začne ve chvíli, kdy mozek z jedné situace vytvoří celý příběh o tom, kdo jsme.

Místo:
„Tohle bylo nepříjemné.“

naskočí:
„Jsem neschopná.“
„Vždycky to pokazím.“
„Nikdy se z toho nedostanu.“

A právě tady se bolestná situace začne měnit v bolestnou identitu.

Když se k tomu přidá úzkost, stud, smutek nebo vyčerpání, ty myšlenky začnou působit jako pravda.
Ne proto, že pravdivé jsou.
Ale proto, že jsou silné.

Mozek si totiž často plete intenzitu pocitu s důkazem.

Pak se podle těch myšlenek začneme chovat.
Stáhneme se.
Prokrastinujeme.
Přestaneme chodit mezi lidi.
Přestaneme dělat věci, které nám pomáhají.
Špatně spíme.
Scrollujeme.
Odpojujeme se od sebe.

A tím se realita začne opravdu zhoršovat.

Když se izolujeme, cítíme se sami.
Když odkládáme věci, roste stres.
Když nespíme, všechno bolí víc.

A mozek pak řekne:
„Vidíš? Měla jsem pravdu.“

Takhle vzniká ten kruh:
spouštěč → negativní příběh → silná emoce → stažení / únik → horší realita → potvrzení negativní myšlenky → ještě hlubší propad

Nejzrádnější na tom je, že negativní myšlení často nezní jako lež.
Zní jako realismus.

Jenže velmi často to není pravda.
Je to strach, bolest, stud nebo únava převlečená za logiku.

Cesta ven nezačíná tím, že se donutíš myslet pozitivně.
Začíná tím, že si všimneš:

„Aha. Teď nejsem objektivní. Teď jsem ve spirále.“

A pak uděláš jednu malou věc, která ji přeruší.

Napít se vody.
Dát si sprchu.
Jít na deset minut ven.
Napsat někomu: „Není mi dobře.“
Vypnout mobil.
Najíst se.
Dýchat.
Vyspat se.

Někdy nepotřebuješ vyřešit celý život.
Někdy potřebuješ nejdřív uklidnit nervový systém, aby tvoje mysl přestala křičet.

A místo věty:
„Jsem úplně v prdeli.“
si zkus říct:
„Jsem v těžkém stavu. Ale není to konečný rozsudek.“

Pokud se právě cítíš v sestupné spirále, neboj se říct si o pomoc.
Nemusíš na to být sama. 🤍

Více se dozvíš zde:
https://tinyurl.com/energievtele

Napiš do komentáře SPIRÁLA, pokud chceš, aby lidi věděli, že v tom nejsou sami.

Dnes mi jedna paní napsala, že na videích vypadám jako chlap a že se vždycky lekne.

Tak přikládám ilustrační foto mého obočí, které se k tomu odmítlo vyjádřit. 😄

No… nebudu lhát.
Mám husté černé obočí, tmavé řasy, výraznější rysy a nosím pánské brýle. Takže jestli někdo čeká lesk na rty, perličky na krku a něžnou vílu z katalogu, tak tady asi bohužel narazil.

Obočí si občas vytrhávám, ale upřímně? Bolí to jak čert. A roste to zpátky rychlostí bambusu po dešti.
Na střední jsem měla místo obočí tenkou čárku, jak se tehdy nosilo, make-up, barbína režim… a víte co? Stačilo. Už nechci.

Nechci se malovat jen proto, aby měl někdo cizí lepší pocit z mého obličeje.
Nechci si rvát obočí z hlavy jen proto, že někomu připadá moc výrazné.
Nechci nosit perly, když se v nich necítím.

A úplně nejvtipnější na tom je, že žiju s přítelkyní, která mě miluje přesně takovou, jaká jsem. Takže asi dobrý. 😄

Jasně, každý máme nějaký vkus. Někomu se líbí jemné ženy, někomu výrazné rysy, někomu přirozenost, někomu make-up. To je úplně v pořádku.

Ale víte, co v pořádku není?
Když někomu několikrát napíšete, že jeho nevyžádané rady nechcete, a on vám je stejně dál cpe. A když si pak ještě najde vaše osobní číslo a pokračuje tam, tak už to není „dobrá rada“. To už je prostě divné.

Takže dnešní malé připomenutí:

Nemusíme se líbit všem.
Nemusíme být podle cizí představy ženskosti.
Nemusíme si nechat radit, jak máme vypadat.
A hlavně — nemusíme se kvůli pár komentářům přestat mít rády.

Já si svoje obočí zatím nechám.
Maximálně mu dám jméno. 😄

Ptáci ráno nekřičí náhodně. Každý ten zvuk má svůj důvod. 🐦

Když člověk brzy ráno otevře okno, někdy to zní skoro jako chaos.
Jeden zpívá z keře. Druhý se ozývá ze střechy. Někde krátké pípání, jinde dlouhý zpěv.

Jenže ono to není náhoda.
Ptačí ráno není hluk bez smyslu. Je to komunikace.

Některé zvuky jsou zpěv.
A ten má u ptáků nejčastěji dva velké úkoly: přilákat partnerku a bránit teritorium. Proto se tolik ptáků ozývá právě v období hnízdění a právě za svítání, kdy probíhá takzvaný dawn chorus — ranní sbor ptáků na jejich hnízdních územích.

Jiné zvuky jsou volání.
Ta bývají kratší, rychlejší a praktičtější. Ptáci jimi udržují kontakt, varují před nebezpečím, někdy svolávají partnera nebo dávají vědět, kde právě jsou. Význam se navíc může měnit podle situace a chování.

A mně na tom fascinuje jedna věc.

To, co lidskému uchu zní jako „krásné cvrlikání“,
je ve skutečnosti celý jazyk krajiny.

Někdo říká:
jsem tady.

Někdo říká:
tohle je moje místo.

Někdo říká:
pozor.

A někdo možná jen krátce dává vědět:
neztratil jsem se, jsem nablízku.

Právě proto bývají rána tak intenzivní.
Ne protože by si příroda jen tak zpívala pro kulisu,
ale protože se v tu chvíli celý prostor probouzí do komunikace. Cornell i Audubon popisují, že ranní zpěv souvisí hlavně s obranou území a lákáním partnera, zatímco další typy hlasů mají jiné, praktičtější funkce.

Mám pocit, že jakmile tohle člověk jednou uslyší,
už nikdy nebude ranní zpěv vnímat stejně.

Najednou to není jen hezký zvuk.
Je to živá řeč přírody.

Napadlo vás někdy, že ranní ptačí koncert není náhoda, ale přesná zpráva plná významů?

Ne každá krásná rostlina do přírody patří.
Někdy je právě krása tím, co nás oklame.

Vidíme květ.
Barvu.
Sílu.
Něco, co roste rychleji než všechno ostatní.

A řekneme si:
„To je nádhera.“

Jenže příroda není jen o tom, co je hezké na první pohled.
Je i o rovnováze.

A některé druhy, které se tváří nevinně,
dokážou postupně vytlačit to, co tady rostlo přirozeně celé generace.

Louka pak může být zelená.
Může dokonce kvést.
Ale něco v ní chybí.

Pestrost.
Jemnost.
Rovnováha.
Domov pro hmyz, ptáky a drobné živočichy.

A to je na tom nejzrádnější.

Že zkáza přírody nemusí vždycky vypadat jako spálená země.
Někdy vypadá jako jedna rostlina, která se šíří tak rychle,
že kolem sebe nenechá prostor nikomu dalšímu.

Možná je to vlastně podobné jako v životě.

Ne všechno, co vypadá silně, je zdravé.
Ne všechno, co rychle roste, je požehnání.
A ne všechno, co se tváří krásně, přináší do prostoru rovnováhu.

Příroda nás učí jednu důležitou věc:

síla bez respektu k okolí není životaschopnost.
Je to invaze.

A proto má smysl dívat se kolem sebe.
Všímat si, co roste u cest, u vody, na loukách i v zahradách.
Učit se poznávat nejen to krásné, ale i to, co krajině bere dech.

Protože chránit přírodu neznamená jen obdivovat motýly, stromy a květiny.

Někdy to znamená i poznat, kdy něco do krajiny nepatří.
A nebát se to pojmenovat.

Věděli jste, že některé „krásné“ rostliny mohou v přírodě škodit? A poznáte ve svém okolí nějaký invazní druh? Napište mi to do komentářů.

Tak jo. 7. 7. začínám zase trochu víc u sebe. ❤️

Loni touhle dobou byly břišáky fakt dobrý.
Ale nebylo to náhodou. Bylo to vydřený.

Makání, disciplína, pravidelnost, kolo, cvičení, režim.
Já jsem prostě dříč. Když něco dělám, tak to dělám na 100 %.

A právě proto vím jednu věc:
nejde dělat deset věcí najednou na sto procent.

Od loňského srpna šla moje energie hlavně do práce, byznysu, udržení všeho v chodu… a hlavně do koupě domu.
Byl to rok obrovského tlaku, rozhodování, stresu a výkonu.

Takže jsem svoje břišáky, jak říkám s láskou, poslala trochu do háje. 😄
Ale víte co? Ony tam pořád někde jsou. Jen teď nejsou tak vidět.

A naštěstí existuje svalová paměť.
Tělo si pamatuje.

Začínám zase cvičit. Kolo už jede, plavání taky a pomalu přidávám i cviky, které jsem dlouho odkládala. Hlavně boky a střed těla, protože tam cítím, že mám největší slabinu.

Přitom si pamatuju, že ještě na střední jsem měla střed těla šíleně silný. Sprinty, soutěže, nohy nahoře a psaní čísel ve vzduchu klidně do dvacítky úplně v pohodě. Ale taky jsem to tehdy cvičila skoro každý večer.

Pak se časem nahromadí život.
Stres. Práce. Tlak. Starosti. Povinnosti.
A ono se to do těla prostě někde zapíše.

Teď to nechci lámat přes koleno.
Chci to postupně pustit ven.
Z těla, z břicha, z hlavy.

Ne proto, že bych musela.
Ale protože miluju ten pocit, když moje tělo sílí, funguje a já pro sebe zase něco dělám.

Život má období.
Někdy makáš na těle.
Někdy na domově.
Někdy na přežití.
A někdy se k sobě zase pomalu vracíš.

A přesně tam jsem teď.

Bez tlaku.
Ale poctivě.

Uvidíme za dva měsíce. ❤️

Často se člověk nejvíc bojí, že ztratí někoho druhého…
a přitom si ani nevšimne, že po kouskách ztrácí sám sebe.

Začneš ustupovat.
Mlčet tam, kde tě něco bolí.
Omlouvat věci, které tě zraňují.
Snižovat svoje nároky.
Přesvědčovat sama sebe, že když vydržíš o trochu víc, všechno se změní.

Jenže někdy se neztrácí vztah jako první.
Nejdřív se ztrácíš ty.

Ztrácíš svůj klid.
Svoji lehkost.
Svoji radost.
Svoji pravdu.
A nakonec i pocit, že na tvých pocitech vůbec záleží.

To nejironičtější na tom je, že se často tak moc bojíme opuštění,
až opustíme samy sebe dřív, než to udělá ten druhý.

A přitom právě tam začíná uzdravení.
Ve chvíli, kdy si řekneš:
už se nechci ztrácet kvůli někomu, kdo mě neumí držet.

Protože láska tě nemá zmenšovat.
Nemá tě nutit zrazovat samu sebe.
Nemá z tebe dělat člověka, kterého už ani nepoznáváš.

Někdy není největší ztrátou konec vztahu.
Někdy je největší ztrátou to, když v něm přestaneš být sama sebou.

Zažila jsi někdy období, kdy ses ve snaze udržet někoho druhého začala ztrácet sama sobě? Napiš mi to do komentáře. ❤️

Někdy si kočku nevyberete vy.
Někdy vám doslova spadne do života. 🐾

Tohle je Megy.

Na podzim na mě spolu se svojí sestřičkou Cirinkou vypadla z motoru auta, které jelo přede mnou.

Cirinka utíkala hned za mnou, ale Megy spadla přímo pod pravé přední kolo.

Dodnes nechápu, jaké měla štěstí.
Stačilo pár centimetrů jinak… a už by tu nebyla.

Odnesla to jen pusinkou, kterou jsme krásně zahojili dračí krví, a zůstala jí tam jen malá památka.

A víte, co je na tom nejkrásnější?

Já jsem si dlouho přála kočičky, které se budou mít opravdu rády.
Doma máme kočky, které se spíš tolerují.

A pak přišly tyhle dvě sestřičky.
Spolu.
Z jednoho motoru.
Z jednoho zázraku.

A ony se opravdu milují. 🤍

Možná nám život někdy splní přání úplně jinak, než čekáme.
Třeba špinavé, vyděšené… a schované v motoru auta.

Máte doma taky kočičku, která si našla vás?
Z ulice, z útulku, od popelnic, ze zahrady, z motoru… nebo prostě z místa, kde čekala na svůj domov?

Pošlete mi ji do komentářů. 🐱
Chci dneska vidět všechny ty malé zachráněné zázraky. 🤍

Neuklízejte zahradu do mrtva. 🌿

Někdy máme pocit, že krásná zahrada musí být dokonale čistá.

Žádné větvičky.
Žádné listí.
Žádné staré dřevo.
Žádný „nepořádek“.

Jenže právě v tom, co my často považujeme za bo**el, se ukrývá život.

Staré dřevo je domov pro brouky.
Hromádka listí může být úkryt pro ježka.
Kameny dávají bezpečí ještěrkám.
Suché stonky chrání larvy hmyzu.
A kousek rohu zahrady, který necháme být, se může proměnit v malý svět.

Příroda nepotřebuje sterilní prostor.
Potřebuje vrstvy.
Úkryty.
Stín.
Ticho.
Místa, kam se může schovat, rozmnožit a přežít.

Když všechno posekáme, vyhrabeme, odvezeme a „uklidíme“, často tím neodstraňujeme nepořádek.
Odstraňujeme domovy.

A přitom stačí tak málo.

Nechat v koutě zahrady pár větví.
Nesebrat všechno listí.
Nechat suchý stonek stát do jara.
Nevnímat každý kousek divočiny jako selhání.

Možná největší pomoc přírodě není vždycky v tom, co uděláme.
Ale v tom, co necháme být.

Protože zahrada nemusí být dokonalá.
Stačí, když je živá.

Máte na zahradě nějaký „divoký kout“, nebo všechno uklízíte dočista? Napište mi to do komentářů. 💚

Nechci někoho, s kým jen přežiju dny.
Chci někoho, s kým mě bude bolet, že jednou skončí.

Možná je to zvláštní říct nahlas,
ale já nehledám vztah jen proto, abych nebyla sama.

Nehledám člověka, který vyplní prázdné místo.
Nehledám někoho na fotky, na status, na jistotu před světem.
Nehledám vztah jen proto, že „už by se mělo“.

Hledám někoho, vedle koho si člověk najednou uvědomí,
jak moc je život křehký.

Někoho, s kým obyčejné ráno nebude jen ráno.
Káva nebude jen káva.
Ticho nebude trapné.
A návrat domů nebude jen zavření dveří,
ale pocit, že přesně tady má duše kde spočinout.

Možná opravdová láska není jen o tom,
že se vedle někoho cítíš dobře.

Možná je to i ten tichý strach,
že jednou tohle všechno skončí.

Ne strach, který svazuje.
Ale strach, který ti připomíná,
že nic není samozřejmé.

Že člověk vedle tebe není majetek.
Že dnešní objetí nemusí být navždy.
Že i ty nejkrásnější příběhy jsou vzácné právě proto,
že nejsou nekonečné.

A možná právě proto nechci povrchní vztah.
Nechci někoho, kdo je jen vedle mě,
ale není se mnou.

Chci člověka, se kterým budu cítit život víc.
Ne méně.

Někoho, kdo mě nebude uspávat do průměrnosti,
ale probouzet k pravdě.

Někoho, s kým bude i obyčejný den dávat smysl.
Protože v něm bude blízkost.
Klid.
Hloubka.
A vědomí, že právě tohle je něco, co se nedá koupit ani nahradit.

Možná nehledáme někoho, s kým se nebudeme bát konce.

Možná hledáme někoho, s kým nám ten konec bude připadat tak bolestně důležitý,
že začneme konečně opravdu žít.

Myslíte si taky, že opravdová láska není ta, která nás uklidní tím, že všechno bude navždy… ale ta, která nám připomene, jak vzácné je právě teď?